Ullholm mluvil prakticky bez přestávky a každý svůj zásadní názor uzavřel slovy: Doufám, že mi rozumíš? Rönn z toho všeho pochopil jenom dvě věci:
Za prvé: osudovost svého výroku, když v hlavním štábu pátrání vyslovil nevinnou otázku:
"Kdo to tam vlastně hlídá v tý nemocnici?"
Kollberg se tehdy bez valného zájmu chvilku hrabal v papírech, načež řekl:
"Nějaký Ullholm."
Jediný, komu to jméno něco říkalo, byl zřejmě Gunvald Larsson, protože ihned vykřikl:
"Cože? Jak se jmenuje?"
"Ullholm," opakoval Kollberg.
"To není možný! Musíme tam někoho poslat. Někoho, kdo to má v hlavě aspoň trochu v pořádku."
A ten, kdo to měl v hlavě aspoň trochu v pořádku, byl tedy v tomto případě Rönn. Zeptal se totiž, nadále zcela nevinně:
"Mám ho tam jít vystřídat?"
"Vystřídat? Kdepak, to nejde. To by se urazil a napsal by sto padesát stížností, udal by Říšskou policejní správu Justičnímu dohledu a telefonoval by ministrovi."
A když už byl Rönn na odchodu, dal mu Gunvald Larsson ještě poslední instrukci:
"Einare!"